Metafory o čistém jazyce

27. 8. 2013 napsal Jan Nehyba


Čistý jazyk a prázdné malířské plátno

Bílá na bílé” je obraz Kazimíra Maleviče, který namaloval v roce 1918 a je na něm vyobrazený bílý čtverec na bílém plátně (čtenář si možná všimne jisté podobnosti s logem). Někdy se o tomto obrazu mluví jako o „nulovém bodě“ v malířství. Je těžké si totiž představit, co abstraktnějšího by mohlo být ještě za tímto bodem. Jakoby větší zjednodušení v malířství již nebylo možné. Od tradiční snahy co nejpřesněji zachytit realitu se umění dostalo přes mnoho směrů (impresionalismus, kubismus,…) ke snaze co nejvíce zjednodušit znázornění reality. Až k odmítnutí jakékoliv reprezentace skutečnosti, kterou pro Maleviče byl právě „bod nula“.
Tento příběh se nám zdá být podivuhodně podobnou metaforou i pro to co se děje v oblasti pomáhajících profesí. Na začátku historie stojí snaha objektivně zachytit realitu klienta, znázornit ji a dát klientovi expertní návod, jak má svůj problém řešit. Odborník je ten, který maluje a přemalovává klientův obraz jeho vnitřního světa. Vedle tohoto přístupu se čím dál častěji začíná objevovat myšlenka, že klient má všechny potřebné zdroje k tomu, aby se "uzdravil", on je tím expertem na proces uzdravení. Ať to lze spatřovat v odkazu C. Rogerse, M. H. Ericksona, S. De Shazera nebo H. Anderson a mnoha dalších… Zdá se, jakoby tyto myšlenky směřovaly také k "bodu nula, k bílému čtverci na bílém plátně" v pomáhajících profesích. K odmítnutí jakékoliv reprezentace klientova světa ze strany odborníka. Čistý jazyk je představitel takovéhoto "nulového bodu" v pomáhajících profesích. Čistý jazyk se do důsledku nejen snaží, ale opravdu neinterpretuje žádné slova, myšlenky, které klient do konverzace přináší. Dává jen před klienta prázdné plátno, na které on sám maluje svůj vnitřní svět. Jde tak o časový i prostorový úsek rozhovoru, v kterém klient nechává vynořit to čemu D. Grove na sklonku života říkal emergentní znalost.
Ano tak jako i na obrazu Maleviče jsou vidět čáry, které naznačují hranici čtverce, tak ani v čistém jazyku není možné jít doopravdy až k „nulovému bodu“ a vůbec nezasahovat do klientova procesu tvorby. Facilitátor čistého procesu však zasahuje spíše do procesu než do obsahu, a to tím, že se klienta ptá: „A co bude na tomto místě plátna? A co je tady dole?“, atd. Ano, čistý jazyk je metoda, která ovlivňuje a směřuje naší pozornost, stejně jako každý jiný jazyk, ale neříká co jeho obsahem, obsahem plátna.

Facilitátor čistého jazyka jako průvodce

Často se říká, že lidská mysl je jako labyrint nejrůznějších cest, cestiček a křižovatek. A přestože materiál, z kterého jsou naše labyrinty myslí postaveny je stejný, ve výsledku je jejich podoba jiná. Každý člověk je svým způsobem jedinečný. Proto se také často odborníci v pomáhajících profesí snaží vytvořit si co nejpřesnější mapu labyrintu svého klienta, aby mu mohli porozumět a pomoci. Díky ní se pokouší hledat řešení, které nějak chtějí klientovi předat. Například díky tomu si mohou myslet, že když klient probourá tuto příčku labyrintu, tak najde to, co potřebuje. A tak mu (obrazně řečeno) sdělí: Hej, vezmi kladivo a probourej tuto příčku. Klient většinou poslušně vezme kladivo a probourá příčku, vleze dovnitř, rozhlédne se a řekne: A co zde jako má být? Problém je často v tom, že příčku, kterou odborník pomáhal bourat, byla příčka v jeho vlastní hlavě! Kdo ví, jakou příčku klient proboural ve své hlavě? Kdo ví, zda na bourání používá kladivo? Kdo ví, zda vůbec chce a potřebuje nějaké příčky bourat, třeba mu stačí jen najít správnou cestu labyrintem do komnaty řešení nebo ještě něco jiného. A asi nejvíce heretická otázka je: Kdo ví, zda klient a vy o své mysli přemýšlíte jako o labyrintu? Facilitátor čistého jazyka je jako průvodce (poutník), který se nechává pozvat do „labyrintu“ duše druhého člověka a jen se ptá: A co je to zde? A co je to támhle? A kam „vede tato cesta“? A co se stalo před tím, „než tady byla tato křižovatka“? Dává tak prostor tomu, aby klient mohl sám objevit, a přetvářet labyrint v to co nejvíce potřebuje.